„Nechci abyste tomu co prožíváte říkali duševní nemoc. Byli jste zraněni.“
Mnohokrát se mě lidé ptali odkud jsem vzal informace použité na webové stránce Bytůstka. Nejčastější byla otázka : „Jak víš, že to co píšeš má reálný základ ?“ Pravda je, že to jednoho dne prostě vytrysklo z mé zraněné duše na papír bez dřívějšího studia odborné literatury. Jsem vděčný, že mé pocity byly o deset let později potvrzeny při čtení knihy Gábora Matého : Mýtus normálnosti ve které tento přední odborník na traumata dokládá mnoha vědeckými výzkumy to co mé srdce vědělo přirozeně. Následují některé z důležitých pasáží této knihy, které validují text našeho projektu :
Vývoj mozku dítěte před narozením a v raných letech života
Architektura mozku je budována prostřednictvím nepřetržitého procesu, který začíná před narozením, pokračuje do dospělosti a vytváří buď pevný, nebo křehký základ pro veškeré zdraví, učení a chování, které následují. Interakce genů a zkušeností doslova utváří obvody vyvíjejícího se mozku a je zásadně ovlivněna vzájemnou citlivostí vztahu mezi dospělými a dítětem, obzvlášť v raném dětství.1 Zásadní neurotransmitery jako serotonin a dopamin – klíčové pro regulaci nálady, kontrolu impulzů, pozornost, motivaci a zvládání agrese – jsou ovlivněny prenatálním stresem matky. Děti matek vystavených stresu v těhotenství mají nižší hladiny těchto chemických látek a vyšší hladinu stresového hormonu kortizolu. Není překvapivé, že stejná studie ukázala, že tito novorozenci měli slabší učební schopnosti, byli méně citliví na sociální podněty a hůře se sami uklidňovali, když byli rozrušení.2 Stres prožívaný v děloze může například předurčit jedince k závislostem tím, že ovlivní schopnost mozku reagovat na stres zdravým způsobem. Může mít i dlouhodobý dopad na části mozku, které regulují systém motivace a odměny – systém, který je narušen ve všech typech závislostí. Jak řekl psychiatr, neurovědec a výzkumník traumatu Dr. Bruce Perry: „Provedli jsme výzkum který ukazuje, že počet a hustota dopaminových receptorů v těchto oblastech mozku je určena už v děloze.“
Nutnost chovat se podle očekávání jako strategie přežití dítěte
Děti často dostávají zprávu, že určité části jejich osobnosti jsou přijatelné, zatímco jiné ne – tato dichotomie, pokud ji dítě vnitřně přijme, vede nevyhnutelně k rozštěpení pocitu vlastního já. Výrok „Hodné děti nekřičí“, pronesený s nelibostí, v sobě nese neúmyslnou, ale silně účinnou hrozbu: „Zlobivé (rozhněvané) děti nejsou milovány.“ Být „hodný“ (čti: potlačovat svůj hněv) a snažit se být přijatelný pro rodiče se může stát dětskou strategií přežití. Nebo si dítě může vštípit představu: „Jsem milován jen tehdy, když se mi daří,“ a tím si naprogramovat život plný perfekcionismu a rigidního přijetí rolí, přičemž se odpojí od své zranitelné části, která potřebuje vědět, že může i selhat – nebo být prostě obyčejná – a přesto si zaslouží lásku. Když tyto dvě potřeby vstoupí do konfliktu v životě dítěte, výsledek je téměř předem daný. Pokud je volba mezi „skrýváním svých pocitů, dokonce i před sebou samým, a získáním základní péče, kterou potřebuji“ a „být sám sebou, ale obejít se bez ní“, pokaždé si zvolím tu první možnost. Takto je naše pravé já postupně obětováno v tragické výměně, kdy si zajišťujeme fyzické nebo emocionální přežití tím, že se vzdáváme toho, kým jsme a co cítíme.
Tlak na školní výsledky prostřednictvím fyzických a psychických trestů
„Neúnavnost dnešního rodičovství má silnou motivaci: ekonomickou úzkost,“ uvedl New York Times v roce 2018. Pro rodiče se „nejlepší start do života“ stal synonymem pro snahu zajistit, že jejich dítě vystoupá výš ve společenské hierarchii – nebo alespoň nespadne níž, než kde se narodilo.3 Neúmyslným dopadem takto úzkostné, na status orientované výchovy je, že nenahraditelné emoční potřeby dítěte ustupují do pozadí před snahou rodičů zabezpečit akademický a finanční úspěch svých potomků. Nedávno mi blízký svědek vyprávěl o matce ze střední třídy, která křičela na svého pětiletého syna, protože se nechtěl pustit do domácího úkolu: „Nemyslíš na svou akademickou budoucnost!“ zakřičela zoufale na předškoláka. Kéž by ten chlapec mohl odpovědět: „A ty nemyslíš na mou psycho-emocionální budoucnost!“
Americká akademie pediatrie, která přezkoumala téměř sto studií, vydala v roce 2018 prohlášení, které je v souladu s moudrostí předků. Vyzvala k ukončení bití a tvrdých verbálních trestů dětí a dospívajících. Takové zacházení, jak uvedla organizace složená z šedesáti sedmi tisíc pediatrických specialistů, pouze zvyšuje agresi v dlouhodobém horizontu a podkopává rozvoj sebekontroly a zodpovědnosti. Zvýšením hladiny stresových hormonů může poškodit zdravý vývoj mozku a vést k problémům s duševním zdravím.4 Nedávná studie z Harvardské univerzity ukázala, že škody způsobené bitím na nervovém systému a psychice dítěte mohou být stejně vážné jako ty, které způsobuje intenzivnější násilí.5
Závislost jako důsledek těžkého dětství
Závislosti jsou v počátku obranou organismu proti utrpení, které neumí jinak snášet. Jde tedy o přirozenou reakci na nepřirozené okolnosti – pokus utišit bolest způsobenou zraněními z dětství a stresem z dospělosti. „Teplo“ je častý popis toho, jaký pocit přináší intoxikace – zachycuje známý pocit, který závislí dobře znají. Herečka a autorka dětských knih Jamie Lee Curtis mi popsala: „Je to jako teplá koupel: ten pocit, když vám je zima a vstoupíte do teplé, ne horké, ale příjemně teplé koupele, a jakmile do ní klesáte, dostavuje se pocit uvolnění. Tenhle pocit jsem znala důvěrně a milovala jsem ho. Honila jsem se za ním deset let, od krádeží opiátů po manipulaci lékařů.“ „Je to jako když je vám tři, máte horečku, třesete se zimou, a matka vás vezme do náruče, zabalí do teplé deky a dá vám kuřecí polévku – přesně tak působí heroin.“ „Cítila jsem, jako by mě někdo objal... jako by na ničem nezáleželo a já byla v bezpečí.“ „Podobně Alkohol dává tři až čtyři hodiny klidu. Prostě klid. Hlava se ztiší, negativní myšlenky zmizí.“ Klid a ticho nejsou stavy, které bychom obvykle spojovali s životem závislého – ale právě tyto „vzácné“ stavy jsou často to, co je hledáno – a někdy i nalezeno. „Kdykoli jsem začal znovu užívat, cítil jsem, jaké to je být člověkem.“ Zkuste tomu říct ne. Bez ohledu na rozsah zranění je každá závislost určitým uprchlickým příběhem – útěkem z neúnosných emocí způsobených nepřízní, kterou si člověk nemohl zpracovat – do stavu dočasné svobody, i když iluzorní. Znovu: zkuste tomu říct ne. Závislost je pochopitelný pokus o samoléčbu něčím, co skoro funguje – a právě proto vzniká potřeba dalších dávek. Podle průzkumu z roku 1997, který sledoval přes sto tisíc studentů, měli adolescenti, kteří zažili fyzické nebo sexuální zneužívání, dvakrát až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že užívají drogy než ti, kdo žádné zneužití nehlásili.6 Ti, kteří byli vystaveni jak fyzickému, tak sexuálnímu zneužívání, měli alespoň dvakrát vyšší pravděpodobnost užívání drog než ti, kteří byli vystaveni pouze jednomu z těchto typů zneužívání.7
Léčba
Po pětatřiceti letech psychiatrické odysey se Hammond setkal s lékařem Dr. Nabilem Kotbim z Weill Cornell Medical College v New Yorku, který mu změnil život dvěma větami: „Nechci abyste tomu co máte říkal duševní nemoc. Byl jste zraněn.“ Hammond mi řekl, že pochopení, že jeho příznaky nejsou projevem záhadného onemocnění, ale následkem příběhu, ve kterém on sám neměl žádnou moc, „byl moment jako když zazní Hallelujah Chorus.“ Za celé dekády, co byl v kontaktu s duševním zdravotnictvím, se ho nikdo nezeptal na traumatické zážitky z dětství. „Nedokážu popsat, jaké to bylo přijít k lékaři s akutní bolestí a slyšet: ‚Neměl byste se takto cítit.‘ Nikdo tehdy neřekl: ‚Hej, pravděpodobně jste obětí zneužívání v dětství. ‘Tehdy, když mi bylo špatně bez zjevného důvodu, mně nazvali bipolárním. To bylo všechno, co znali. ‚Má nevysvětlitelné výkyvy nálad.‘ Léčili mě stabilizátory nálady jako lithium a Depakote. Nic z toho ale nepomohlo, dokud jsem nepochopil svůj příběh.“ Životní příběh Hammonda, který zahrnoval těžké týrání jeho matkou.8
To co chceme změnit projektem Bytůstka : Výchova dětí (v minulosti)
Přístupy a názory na výchovu dětí v západní civilizaci vždy odrážely dobu a kulturu, ve které vznikaly. Většinou jde o ponurou historii, zahrnující infanticidu (zabíjení novorozenců), teror a týrání – vše samozřejmě považované za normální ve své době. Kolem 14. století, jak píše psychohistorik Lloyd deMause, „nebyl obraz populárnější než ten, kde je dítě tvarováno fyzicky – bylo vnímáno jako měkký vosk, sádra nebo hlína, která musí být zbitá do požadovaného tvaru.“9 Cílem bylo zlomit dětskou nezávislost od narození.
Citace :
1 Jack P. Shonkoff et al., “An Integrated Scientific Framework for Child Survival and Early Childhood Development,” Pediatrics 129, no.2 (February 2012): 1–13.
2 Laurie Tarkian, “Tracking Stress and Depression Back to the Womb,” New York Times, December 4, 2004.
3 Claire Cain Miller, “The Relentlessness of Modern Parenting,” New York Times, December 25, 2018, A1.
4 Robert D. Sage and Benjamin S. Siegel, “Effective Discipline to Raise Healthy Children,” Pediatrics 142, no. 6 (December 2018).
5 Manisha Aggarwal-Schifellite, “How Spanking May Affect Brain Development in Children,” Harvard Gazette, April 12, 2021
6 P. A. Harrison, J. A. Fulkerson, and T. J. Beebe, “Multiple Substance Use Among Adolescent Physical and Sexual Abuse Victims,” Child Abuse and Neglect 21, no. 6 (June 1997): 529–3
7 Hannah Carliner et al., “Childhood Trauma and Illicit Drug Use in Adolescence: A Population Based National Comorbidity Survey Replication,” Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry 55, no. 8 (August 2016): 701–8
8 The hit Netflix documentary Cracke up!, directed by Michelle Esrick, catalogs the real-life horror show Hammond endured as a child. Dr.Kotbi is interviewed in the film.
9 Lloyd deMause, ed., The History of Childhood: The Untold Story of Child Abuse (New York: Peter Bedrick Books, 1988), 53.
Vývoj mozku dítěte před narozením a v raných letech života
Architektura mozku je budována prostřednictvím nepřetržitého procesu, který začíná před narozením, pokračuje do dospělosti a vytváří buď pevný, nebo křehký základ pro veškeré zdraví, učení a chování, které následují. Interakce genů a zkušeností doslova utváří obvody vyvíjejícího se mozku a je zásadně ovlivněna vzájemnou citlivostí vztahu mezi dospělými a dítětem, obzvlášť v raném dětství.1 Zásadní neurotransmitery jako serotonin a dopamin – klíčové pro regulaci nálady, kontrolu impulzů, pozornost, motivaci a zvládání agrese – jsou ovlivněny prenatálním stresem matky. Děti matek vystavených stresu v těhotenství mají nižší hladiny těchto chemických látek a vyšší hladinu stresového hormonu kortizolu. Není překvapivé, že stejná studie ukázala, že tito novorozenci měli slabší učební schopnosti, byli méně citliví na sociální podněty a hůře se sami uklidňovali, když byli rozrušení.2 Stres prožívaný v děloze může například předurčit jedince k závislostem tím, že ovlivní schopnost mozku reagovat na stres zdravým způsobem. Může mít i dlouhodobý dopad na části mozku, které regulují systém motivace a odměny – systém, který je narušen ve všech typech závislostí. Jak řekl psychiatr, neurovědec a výzkumník traumatu Dr. Bruce Perry: „Provedli jsme výzkum který ukazuje, že počet a hustota dopaminových receptorů v těchto oblastech mozku je určena už v děloze.“
Nutnost chovat se podle očekávání jako strategie přežití dítěte
Děti často dostávají zprávu, že určité části jejich osobnosti jsou přijatelné, zatímco jiné ne – tato dichotomie, pokud ji dítě vnitřně přijme, vede nevyhnutelně k rozštěpení pocitu vlastního já. Výrok „Hodné děti nekřičí“, pronesený s nelibostí, v sobě nese neúmyslnou, ale silně účinnou hrozbu: „Zlobivé (rozhněvané) děti nejsou milovány.“ Být „hodný“ (čti: potlačovat svůj hněv) a snažit se být přijatelný pro rodiče se může stát dětskou strategií přežití. Nebo si dítě může vštípit představu: „Jsem milován jen tehdy, když se mi daří,“ a tím si naprogramovat život plný perfekcionismu a rigidního přijetí rolí, přičemž se odpojí od své zranitelné části, která potřebuje vědět, že může i selhat – nebo být prostě obyčejná – a přesto si zaslouží lásku. Když tyto dvě potřeby vstoupí do konfliktu v životě dítěte, výsledek je téměř předem daný. Pokud je volba mezi „skrýváním svých pocitů, dokonce i před sebou samým, a získáním základní péče, kterou potřebuji“ a „být sám sebou, ale obejít se bez ní“, pokaždé si zvolím tu první možnost. Takto je naše pravé já postupně obětováno v tragické výměně, kdy si zajišťujeme fyzické nebo emocionální přežití tím, že se vzdáváme toho, kým jsme a co cítíme.
Tlak na školní výsledky prostřednictvím fyzických a psychických trestů
„Neúnavnost dnešního rodičovství má silnou motivaci: ekonomickou úzkost,“ uvedl New York Times v roce 2018. Pro rodiče se „nejlepší start do života“ stal synonymem pro snahu zajistit, že jejich dítě vystoupá výš ve společenské hierarchii – nebo alespoň nespadne níž, než kde se narodilo.3 Neúmyslným dopadem takto úzkostné, na status orientované výchovy je, že nenahraditelné emoční potřeby dítěte ustupují do pozadí před snahou rodičů zabezpečit akademický a finanční úspěch svých potomků. Nedávno mi blízký svědek vyprávěl o matce ze střední třídy, která křičela na svého pětiletého syna, protože se nechtěl pustit do domácího úkolu: „Nemyslíš na svou akademickou budoucnost!“ zakřičela zoufale na předškoláka. Kéž by ten chlapec mohl odpovědět: „A ty nemyslíš na mou psycho-emocionální budoucnost!“
Americká akademie pediatrie, která přezkoumala téměř sto studií, vydala v roce 2018 prohlášení, které je v souladu s moudrostí předků. Vyzvala k ukončení bití a tvrdých verbálních trestů dětí a dospívajících. Takové zacházení, jak uvedla organizace složená z šedesáti sedmi tisíc pediatrických specialistů, pouze zvyšuje agresi v dlouhodobém horizontu a podkopává rozvoj sebekontroly a zodpovědnosti. Zvýšením hladiny stresových hormonů může poškodit zdravý vývoj mozku a vést k problémům s duševním zdravím.4 Nedávná studie z Harvardské univerzity ukázala, že škody způsobené bitím na nervovém systému a psychice dítěte mohou být stejně vážné jako ty, které způsobuje intenzivnější násilí.5
Závislost jako důsledek těžkého dětství
Závislosti jsou v počátku obranou organismu proti utrpení, které neumí jinak snášet. Jde tedy o přirozenou reakci na nepřirozené okolnosti – pokus utišit bolest způsobenou zraněními z dětství a stresem z dospělosti. „Teplo“ je častý popis toho, jaký pocit přináší intoxikace – zachycuje známý pocit, který závislí dobře znají. Herečka a autorka dětských knih Jamie Lee Curtis mi popsala: „Je to jako teplá koupel: ten pocit, když vám je zima a vstoupíte do teplé, ne horké, ale příjemně teplé koupele, a jakmile do ní klesáte, dostavuje se pocit uvolnění. Tenhle pocit jsem znala důvěrně a milovala jsem ho. Honila jsem se za ním deset let, od krádeží opiátů po manipulaci lékařů.“ „Je to jako když je vám tři, máte horečku, třesete se zimou, a matka vás vezme do náruče, zabalí do teplé deky a dá vám kuřecí polévku – přesně tak působí heroin.“ „Cítila jsem, jako by mě někdo objal... jako by na ničem nezáleželo a já byla v bezpečí.“ „Podobně Alkohol dává tři až čtyři hodiny klidu. Prostě klid. Hlava se ztiší, negativní myšlenky zmizí.“ Klid a ticho nejsou stavy, které bychom obvykle spojovali s životem závislého – ale právě tyto „vzácné“ stavy jsou často to, co je hledáno – a někdy i nalezeno. „Kdykoli jsem začal znovu užívat, cítil jsem, jaké to je být člověkem.“ Zkuste tomu říct ne. Bez ohledu na rozsah zranění je každá závislost určitým uprchlickým příběhem – útěkem z neúnosných emocí způsobených nepřízní, kterou si člověk nemohl zpracovat – do stavu dočasné svobody, i když iluzorní. Znovu: zkuste tomu říct ne. Závislost je pochopitelný pokus o samoléčbu něčím, co skoro funguje – a právě proto vzniká potřeba dalších dávek. Podle průzkumu z roku 1997, který sledoval přes sto tisíc studentů, měli adolescenti, kteří zažili fyzické nebo sexuální zneužívání, dvakrát až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že užívají drogy než ti, kdo žádné zneužití nehlásili.6 Ti, kteří byli vystaveni jak fyzickému, tak sexuálnímu zneužívání, měli alespoň dvakrát vyšší pravděpodobnost užívání drog než ti, kteří byli vystaveni pouze jednomu z těchto typů zneužívání.7
Léčba
Po pětatřiceti letech psychiatrické odysey se Hammond setkal s lékařem Dr. Nabilem Kotbim z Weill Cornell Medical College v New Yorku, který mu změnil život dvěma větami: „Nechci abyste tomu co máte říkal duševní nemoc. Byl jste zraněn.“ Hammond mi řekl, že pochopení, že jeho příznaky nejsou projevem záhadného onemocnění, ale následkem příběhu, ve kterém on sám neměl žádnou moc, „byl moment jako když zazní Hallelujah Chorus.“ Za celé dekády, co byl v kontaktu s duševním zdravotnictvím, se ho nikdo nezeptal na traumatické zážitky z dětství. „Nedokážu popsat, jaké to bylo přijít k lékaři s akutní bolestí a slyšet: ‚Neměl byste se takto cítit.‘ Nikdo tehdy neřekl: ‚Hej, pravděpodobně jste obětí zneužívání v dětství. ‘Tehdy, když mi bylo špatně bez zjevného důvodu, mně nazvali bipolárním. To bylo všechno, co znali. ‚Má nevysvětlitelné výkyvy nálad.‘ Léčili mě stabilizátory nálady jako lithium a Depakote. Nic z toho ale nepomohlo, dokud jsem nepochopil svůj příběh.“ Životní příběh Hammonda, který zahrnoval těžké týrání jeho matkou.8
To co chceme změnit projektem Bytůstka : Výchova dětí (v minulosti)
Přístupy a názory na výchovu dětí v západní civilizaci vždy odrážely dobu a kulturu, ve které vznikaly. Většinou jde o ponurou historii, zahrnující infanticidu (zabíjení novorozenců), teror a týrání – vše samozřejmě považované za normální ve své době. Kolem 14. století, jak píše psychohistorik Lloyd deMause, „nebyl obraz populárnější než ten, kde je dítě tvarováno fyzicky – bylo vnímáno jako měkký vosk, sádra nebo hlína, která musí být zbitá do požadovaného tvaru.“9 Cílem bylo zlomit dětskou nezávislost od narození.
Citace :
1 Jack P. Shonkoff et al., “An Integrated Scientific Framework for Child Survival and Early Childhood Development,” Pediatrics 129, no.2 (February 2012): 1–13.
2 Laurie Tarkian, “Tracking Stress and Depression Back to the Womb,” New York Times, December 4, 2004.
3 Claire Cain Miller, “The Relentlessness of Modern Parenting,” New York Times, December 25, 2018, A1.
4 Robert D. Sage and Benjamin S. Siegel, “Effective Discipline to Raise Healthy Children,” Pediatrics 142, no. 6 (December 2018).
5 Manisha Aggarwal-Schifellite, “How Spanking May Affect Brain Development in Children,” Harvard Gazette, April 12, 2021
6 P. A. Harrison, J. A. Fulkerson, and T. J. Beebe, “Multiple Substance Use Among Adolescent Physical and Sexual Abuse Victims,” Child Abuse and Neglect 21, no. 6 (June 1997): 529–3
7 Hannah Carliner et al., “Childhood Trauma and Illicit Drug Use in Adolescence: A Population Based National Comorbidity Survey Replication,” Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry 55, no. 8 (August 2016): 701–8
8 The hit Netflix documentary Cracke up!, directed by Michelle Esrick, catalogs the real-life horror show Hammond endured as a child. Dr.Kotbi is interviewed in the film.
9 Lloyd deMause, ed., The History of Childhood: The Untold Story of Child Abuse (New York: Peter Bedrick Books, 1988), 53.
